Píše se rok 1990, učíme se svobodně žít, svobodně podnikat v míře, jejíž důsledky neseme ještě v těchto dnech. Společnost se učí nová slova od presidenta dramatika…
Do roku 2003 se z Hradu snese na společnost lecos, mimo jiné i blbá nálada. Nová hlava státu s sebou přinesla takové výrazy jako lidskost, soucit a v neposlední řadě také morálka. O rok dva později se novináři učí zacházet s mocným nástrojem, jakým bezesporu je veřejné mínění. Z počátku to jsou výlety s kamerou do ulic. V následujících deseti letech se naučí veřejný názor dokonale ovlivňovat. Při jednom výletu v roce 1992 se socialistický reportér váhavě dotazuje kolemjdoucích na jejich názor kolem udávání, donášení, odposlouchávání atd. Zhnusené pohledy podložené výroky tu o tom, že to není demokratické, jinde cosi o zrůdnosti minulého režimu, ukazují postoj lidí. Jedna paní uvedla: „Udávat? To není morální!“.
Čas pokročil, blbá nálada se z Hradu již nešíří. Píše se rok 2003. V menším moravském městě kohosi napadá spásný nápad jak zatočit s kriminalitou. „Bezplatná linka pro informování policie! To je nápad! Lidé se bojí přijít za policií, měli by s tím problémy, tak policie přijde za nimi. Zdarma. Anonymě.“ Nápad se realizuje, občané volají, informují, policie stíhá, soudy trestají. A veřejné mínění? Nějaký pán do televize prohlásil: „Na policii bych nešel, někde by si mě ti gauneři našli, ale když se nemusím podepsat pod protokol, to bych zavolal.“ Během deseti let se dá udavačství pěkná tapeta a lidé tleskají. Je to morální?