Jednou z mých zásad je nic nemazat. To se týká souborů samozřejmně. Důvod je prostý: kdykoliv jsem něco smazal, tak jak velí zákon schválnosti, bylo to později potřeba.
Naposledy jsem oživoval postarší HW (Athlon XP 2400 a nějaká ATI grafika do AGP). Po instalaci Windows 2000 se mi zachtělo po Service Packu. No na disku samozřejmně nebyl, protože jsem jej před lety prozřetelně smazal (ono těch 200MB je přece hrozně moc).
Na stránkách MS mnoho odkazů na W2K není, dokonce i vyhledané články již často neexistují. Nakonec jsem SP4 našel a dokonce i s nějakým post4 packem, ale trvalo to.
S Atinou to bylo o poznání horší. Je zajímavé, jak vyhledávače dobře fungují na aktuální věci, ale pro šest let starý software vyplivnou jen balast. Na stránkách AMD v sekci ATI je odkaz na ovladače a tam jsou k nalezení i discontinued. Po druhém pokusu se monitor přepl do úžasného rozlišení 1280×1024 a vše je krásně funkční.
Tolik dva příběhy o smazaných ovladačím a času stráveném hledáním nových.
Jak zabránit mazaní souborů? No kromě zálohy na pásky a zakopání pod zem existují i jednodušší způsoby. Základem je, aby jejich použití bylo velmi snadné, ale jejich administrace vyžadovala kroky navíc.
Proto na fotografie používám Gallery2. Má to mnoho výhod. Vložení fotek je velmi snadné pres web (výmaz taky, ale člověka to nenutí tak jako u 500 zavazejících adresářů v home). Dále, a to je možná cennější, je člověk donucen dodržovat roztřídění a alespoň trochu slušné pojmenování.
Na programátorské počiny, ale i na běžné soubory používám SVN. Použití je triviální a uživatele nezdržující. Naopak pokud bych chtěl skutečně vymazat repozitář, tak už jenom přihlášení na roota a hledání adresáře je dostatečně odrazujícím faktorem. Opět je tu ten aspekt: nezavazí to pod rukama. Pracovní adresář člověk smaže (když má pocit, že bordel v home překročil mez), ale repo stále existuje.
Možná to není nejefektivnější způsob, ale funguje :-)
Pingback: Ohlédnutí za rokem 2015 | Heronovo